Pěnivost je jedna z důležitých vlastností mýdla, kterou uživatel většinou očekává, nebo přímo vyžaduje.
Obvykle se lidé domnívají, že když mýdlo nepění, tak ani nemyje (což není pravda). Pokud ale chceme, aby průmyslem zhýčkaní uživatelé chtěli používat ručně vyráběné mýdlo, budeme mít tendenci pěnivost udržet na určité úrovni.
V tomto ohledu existuje několik tipů, které můžeme při výrobě praktikovat, a zvýšit tak pěnivost našich mýdel.
1. Doba zrání
Doba zrání je jedna ze základních věcí, které věnuji značnou pozornost, protože je v ní ukryto kouzlo pěnivosti jakékoli receptury (třeba i té nepěnivé).
Zrání totiž může významně ovlivnit kvalitu mýdla, a to nejen pěnivost, ale také jeho jemnost, tvrdost, a výdrž ve sprše, tedy odolnost. Děje se to díky vypařování vody, také díky procesu vysolování mýdla a následnému „tanečku“ mýdlových molekul, který k oné velké změně vede. Podstatné změny pH se nekonají, ale mýdlo se stává jemnější.
Pokud vás zajímá, co konktrétně se v mýdle děje, vřele doporučuji krásný zdroj informaci nejen o zrání Classic Bells.
Ve většině zdrojů o výrobě mýdla, je uváděno doporučení nechávat je zrát čtyři týdny, pokud prošla gelovou fází a šest týdnů, pokud gelovou fází neprošla. Považuji tuto dobu za minimální, mě osobně přijde velice krátká, a na svých kurzech vždy upozorňuji, že je to doba kdy už můžeme ucítit, jaké mýdlo bude, jak se bude chovat a jaké jsou jeho vlastnosti. Avšak pokud chceme lepší mýdlo, tak musíme počkat s používáním aspoň tři měsíce. Chceme-li opravdu kvalitní mýdlo, tak počkáme i šest měsíců až rok. Ano, takto dlouze, a nejen u 100% olivového mýdla.
Naše trpělivost bude odměněna. Během této dlouhé doby se kvalita mýdla opravdu hodně změní a my jsme pak schopní ocenit recepturu a její nejlepší vlastnosti.
U mýdel, která vyrábím, se snažím zachovat tato doporučení a prodávám převážně mýdla zralá 3 – 6 měsíců. Velmi výjimečně se stane, že musím prodat „mladší mýdlo“.
2. Množství volného nezmýdelněného tuku
Množství nezmýdelněného tuku (supertuku: podlouhování v CP a přetučnění v HP) může také ovlivnit kvalitu a velikost pěny, aniž bychom měnili skladbu receptury. Obecně platí pravidlo – čím více nezmýdelněného tuku, tím menší bude pěna (jednak máme míň mýdla a ten nezmýdelněný tuk překáží vytvoření a stabilitě pěny).
Podle uvedeného pravidla by bylo logické dávat do našich mýdel co nejmenší podlouhování a přetučnění, aby pěnivost byla co nejvyšší, ale nutno zdůraznit, že nevyrábíme mýdlo na pouhé umytí špíny, vyrábíme mýdlo pečující.
Existují lidé, kterým nebude vadit menší podlouhování třeba 3% (vždyť se použije více hydroxidu a uvolní se tím pádem více glycerínu, který je skvělým hydratantem). Avšak většina lidí touží po lepší péči, kterou mohou poskytnout právě nezpracované tuky.
3. Použitý hydroxid
Moderní svět domácí výroby mýdel umožňuje vybírat zásadu, jejíž pomocí budeme tuky zmýdelňovat. Může to být klasicky hydroxid sodný (NaOH), používaný převážně pro výrobu tuhého mýdla (kostky), nebo hydroxid draselný (KOH), pomocí kterého se vyrábí většinou pastové mýdlo. Obecné pravidlo zní: draselné soli mastných kyselin (složka, ze které se skládají tuky na cca 95 – 99%) mají větší rozpustnost ve vodě, než soli sodné.
A tohoto pravidla můžeme využít pro naši domácí výrobu, i pokud nevyrábíme pastová mýdla, ale chceme zvýšit pěnivost toho tuhého. Můžeme vyrábět mýdla pomocí smíšené (hybridní saponifikace). Stačí použít jen 5% KOH v kombinaci s 95% NaOH, abychom docílili změny kvality mýdla. Kombinace hydroxidů mohou být různé – od zmíněných 5/95 přes 20/80 až do 60/40 třeba pro mýdla na holení.
Tento způsob zvyšování pěnivosti se nejčastěji používá u receptur postavených na mastných kyselinách, které mají omezenou nebo nulovou schopnost mýdlo rozmydlit (třeba kyselina olejová v kastilském mýdlu).
4. Skladba receptury
resp. skladba tuků v receptuře. Konečně to nejdůležitější, čím jsme schopni korigovat a nastavovat pěnivost mýdla nejefektivněji.
Za pěnivost receptury odpovídá několik mastných kyselin, které máme v kalkulačce. Jsou to kyseliny laurová, myristová, ricinolejová a linolová/linolenová (jsou velmi podobné). Různé tuky obsahují různé množství těchto mastných kyselin a teprve v průběhu skládání receptury můžeme rozhodnout, kterou kyselinu do receptury přidáme (v podobě oleje a jeho určitého množství) anebo odebereme.
Tyto mastné kyseliny mají různé schopnosti, co se týče pěnivosti. Které to jsou?
Kyselina laurová pění nejvíce z uvedených, je schopná vytvořit bohatou, velkou bublinku, kterou však není schopná dlouhodobě udržet. Takové mýdlo se rychle a dobře rozpění, avšak dlouho nevydrží ani pěna, ani mýdlo, jelikož se rychle vymydlí. Tuto kyselinu najdeme ve velkém zastoupení především v kokosovém oleji, ale také v palmojádrovém oleji a másle babassu.
Kyselina myristová je taky schopná rozmydlit mýdlo, udělat relativně velkou bublinku bez omezujících dráždivých vlastností kyseliny laurové. Navíc je to kyselina, která je schopná částečně bublinku podpořit, takové mýdlo se celkem rychle rozpění a chvíli i udrží jemnou krémovitou bublinku, svůj tvar a váhu. Výskyt kyseliny myristové je spíš vzácný a ve velkém množství je obsažena jen v máslech kombo a ucuuba, které svoji cenou vůbec nepřispívají k naší ochotě je používat.
Kyselina ricinolejová je ještě vzácnější a nachází se jenom v jednom oleji – ricinovém. Tato kyselina není schopná samostatně vytvořit žádnou pěnu (100% ricinové mýdlo nepění skoro vůbec), ale v menším množství je schopná bublinku podpořit a zafixovat. Vzhledem k původu tohoto oleje a vlastnostem této velice nestandardní mastné kyseliny se doporučuje množství ricinového oleje udržovat v rozmezí od 0 do 8%, pro vlasová mýdla max 25%. Větší množství ricinového oleje vede ke ztrátě pěnivosti a zvýšení ostatních spíše nepříjemných vlastnosti.
Poslední linolová a linolenová mastná kyselina je ve větším množství obsažena hlavně v tekutých olejích. Jsou to mastné kyseliny, které jsou nestabilní, velice náchylné na žluknutí, a proto je ve velkém množství ani nemůžeme použít a počítat s tím, že nám udělají mýdlo pěnivým. V tomto ohledu na ně není spoleh. Mají ale schopnost mýdlo rozmydlit i v přítomnosti agentů, které pěnivost velice srážejí (sůl), ovšem udržet bublinku schopné nejsou, proto se většinou bublinky mění v blemcavý sliz. Takže za jejich nestabilnost můžeme být vděčni, jelikož by se stejně v receptuře nedaly použít ve větším množství.
No, a abychom se k tomu už nevraceli, pokud stojíme o navýšení množství a stability bublinek, tak bychom rozhodně měli omezit přítomnost agentů, které pěnivost srážejí. Sůl v solném nebo solankovém mýdle vyžaduje zvláštní uvažování o skladbě receptury. No a množství mastných kyselin, které nepění (třeba stearová) by také zasloužilo pak chvíli přemýšlení.
5. Alternativní tekutiny
Alternativní tekutiny jsou dalším způsobem, jak korigovat pěnivost mýdel. Místo vody se mohou použít různé druhy tekutin, které obsahem určitých látek přispívají k zvýšení pěnivosti mýdla.
Lze zmínit slabé alkoholy (třeba pivo nebo víno, které se většinou vyvařují na zbytkové množství alkoholu, aby silně nezasahovali do reakce). Mohou obsahovat také cukry nebo různé kyseliny (například citronovou), které sice v důsledku různých procesů, ale také zvyšují pěnivost.
Další alternativní tekutinou jsou různé bylinné odvary/vývary/výluhy a nálevy, které obsahují saponiny. Nejznámější je kořeň mydlice nebo kaštany, ale rovněž čočka, cizrna či jiné luštěniny, propůjčují saponiny při výrobě mýdla.
Další skupinou polyfunkčních tekutin jsou mléčné výrobky a mohou nám pomáhat mimo jiné třeba mléčným cukrem.
6. Doplňkové ingredience
Ingrediencí, které umí podpořit pěnivost je také vícero druhů.
Třeba jemné práškové suroviny jsou schopné zasahovat při procesu tvorby bublinek mechanicky, vytvářet vetší tření, a tím zvyšovat pěnivost (zkoušeli jsme to na kurzech i ve speciálním přístroji, který nemá ruce) a pěna je opravdu vyšší než u kontrolního vzorku). Do této skupiny spadají třeba jíly a různé bylinné prášky.
Cukry jsou také známé tím, že podporují bublinky v mýdle. Takže cokoliv, co obsahuje cukr je nám k dispozici: sirupy, med, cukr, mléčně výrobky, nízkoprocentní alkoholy.
The last but not least (poslední v pořadí, ale ne ve významu) uvedu kyselinu citronovou, která se po reakci přetváří do citrátu. Citrát (kromě jiného) je měkčidlo vody, které zachycuje volné minerální ionty (vápníku a hořčíku) a reaguje s nimi rychleji, než ony stihnout reagovat s mýdlem a vytvořit nerozpustný povlak. Tím, že odstraníme z reakce tyto minerální překážky, dáme mýdlu větší šanci reagovat s měkkou vodou a mýdlo bude pěnivější.
Napadá vás ještě něco, jak mýdlu můžeme s pěnivostí pomoct? Podělte se v komentářích.